Kontokorent jako druhá výplata: pár tisíc navíc může stát tisíce na úrocích

Výplata přijde 28. v měsíci. Nájem odejde 1. dne. Mezitím účet ukazuje minus 12 000 korun. Nic dramatického, říká si majitel účtu. Kontokorent to přece pokryje.

Jenže následující měsíc už nepřichází celá výplata. Část z ní jen zalepí díru, kterou vytvořil ten předchozí.

Kontokorent se tak snadno změní z finanční rezervy na druhou výplatu. Jen s tím rozdílem, že tuhle výplatu si člověk musí později koupit zpátky - a s úrokem.

Banky ho prodávají jako pohodlnou službu. Peníze jsou připravené, když účet nestačí. Žádné nové žádosti při každém nečekaném výdaji, žádné složité převody. Stačí zaplatit kartou, poslat inkaso a účet se propadne do povoleného minusu.

To je právě jeho síla. A také past.

Úroková sazba kontokorentu bývá citelně vyšší než u běžného spotřebitelského úvěru. Konkrétní nabídky se liší podle banky a klienta, ale sazba kolem 18 až 20 procent ročně není žádná exotika. K tomu se mohou přidat další podmínky nebo poplatky. Člověk přitom často neřeší úvěr jako takový. Jen vidí, že platba prošla.

A když platba prošla, problém se zdá vyřešený.

Minus 10 000 korun není půjčka na jeden den

Představme si účet s povoleným kontokorentem 20 000 korun. Klient ho využije na 10 000 korun a zůstane v minusu celý měsíc. Při úroku 20 procent ročně vychází samotný úrok přibližně na 167 korun za měsíc.

To nezní hrozivě.

Jenže peníze se často nevracejí celé. Přijde výplata, účet se na pár dní dostane do plusu, potom začnou odcházet běžné platby a kontokorent je znovu vyčerpaný. Další měsíc. A další.

Rozhodující není, že člověk někdy vidí na účtu nulu. Rozhodující je, jestli se bez kontokorentu dokáže obejít celý měsíc.

V praxi bývá hranice překvapivě tenká. Nejprve přijde minus 3 000 korun kvůli opravě spotřebiče. Pak 2 500 za nedoplatek. Další měsíc se přidá vyšší účet za energie. Kontokorent, který měl původně sloužit jako krátká pojistka, postupně financuje běžný provoz domácnosti.

Bankovní aplikace přitom umí být až příliš uklidňující. Dostupný zůstatek může zahrnovat peníze, které klient na účtu fyzicky nemá, ale může je čerpat. Na obrazovce tak může svítit několik tisíc korun k dispozici. Psychologicky to funguje skoro stejně jako normální zůstatek.

Jenže těch několik tisíc není jeho.

Je to úvěr.

Nejhorší je kontokorent, který se nikdy nezavře

Kontokorent dává smysl v jedné konkrétní situaci: peníze chybí krátce a je jisté, že brzy dorazí. Například zaměstnavatel pošle mzdu o několik dní později a účet mezitím potřebuje pokrýt pravidelnou platbu.

Potíž začíná ve chvíli, kdy se z „jen do výplaty" stane permanentní stav.

Člověk pak vydělává například 35 000 korun, ale jeho skutečný měsíční rozpočet se začne chovat, jako by měl k dispozici 38 000. Rozdíl zaplatí kontokorent. Následující výplata nejdřív dorovná předchozí minus a na běžné výdaje zůstane méně než dřív.

Tak vzniká známý kolotoč: výplata účet vytáhne z mínusu, běžná spotřeba ho do něj znovu pošle a banka mezitím inkasuje úrok.

Člověk má přitom pocit, že se nic zásadního nezměnilo. Splátku totiž nevidí jako samostatnou položku. Není tu žádných 2 000 korun měsíčně, které by připomínaly klasickou půjčku. Úvěr je schovaný přímo v zůstatku účtu.

A právě proto může být kontokorent dražší, než působí na první pohled. Ne proto, že by jedna transakce v minusu znamenala finanční katastrofu. Ale protože pohodlí odstraňuje okamžik, kdy si člověk musí přiznat, že už utrácí cizí peníze.

Banky samozřejmě přesně vědí, co prodávají. Kontokorent je jednoduchý, dostupný a při krátkém čerpání může být pro klienta praktický. Problém nastává až tehdy, když se z nouzové rezervy stane součást měsíčního příjmu.

Pak už nejde o rezervu.

Jde o peníze, které člověk dostane předem, utratí je a další výplata je musí pracně získat zpět. A když ani ta nestačí, účet zůstane v minusu o něco déle. Stačí dalších pár tisíc. Tentokrát už jen do příští výplaty...