Platba kartou v cizí měně: Jedno tlačítko vás může stát stovky korun navíc

Účet v hotelu v Barceloně: 86 eur. Terminál se zeptá, jestli chcete zaplatit 2 190 korun, nebo 86 eur. Koruny vypadají pohodlněji. Číslo znáte, nic nemusíte přepočítávat.

Jenže právě v tu chvíli se rozhoduje o kurzu.

Pokud terminál nabízí platbu v korunách, obvykle vám nenabízí laskavost. Nabízí takzvanou dynamickou konverzi měny, DCC. Přepočet udělá obchodník nebo provozovatel terminálu a do kurzu si započítá vlastní přirážku. Vy ji často vidíte až ve výsledné částce.

Stačí tedy zmáčknout špatné tlačítko.

86 eur není 2 190 korun

Dynamická konverze měny funguje jednoduše. Platíte v zahraničí českou kartou a terminál pozná, že účet máte vedený v korunách. Nabídne vám proto možnost nechat částku rovnou převést do CZK.

Na první pohled ideální.

Problém je kurz.

Představme si, že běžný kurz odpovídá přibližně 25 korunám za euro. Útrata za 86 eur by při takovém kurzu vyšla na 2 150 Kč. Terminál ale může nabídnout například 2 190 Kč. Rozdíl je 40 korun na jedné platbě.

U večeře to člověk přehlédne. U větší částky už ne.

Hotel za 600 eur? Při stejném rozdílu v kurzu už může jít o stovky korun. A u některých poskytovatelů DCC bývá rozdíl citelnější.

Nejde přitom o chybu terminálu. Je to obchodní nabídka. Provozovatel DCC vám prodává převod měny za kurz, který si stanovil.

Proto se na displeji objevuje ona lákavá volba: zaplatit v CZK.

Ještě před několika lety býval trik méně nápadný. Dnes terminály často zobrazují obě částky, kurz a informaci o tom, že byla použita konverze. Člověk tak může mít pocit, že dostává férovou volbu. Formálně ano. Ekonomicky je to často přesně naopak.

Kdo má určit kurz? Vaše banka, ne terminál v obchodě

Když v zahraničí zvolíte platbu v místní měně, například EUR v Itálii, transakce zůstane v eurech. Převod do korun se provede až následně podle pravidel karetní sítě a vaší banky.

To je zásadní rozdíl.

U karty Visa nebo Mastercard se do procesu zapojí kurz karetní sítě a případný kurzovní mechanismus banky. Banka navíc může mít vlastní poplatek za platbu v cizí měně nebo méně výhodný kurz. To je potřeba znát před cestou.

Ale i s bankovním poplatkem máte jasno v tom, kdo směnu provádí.

U DCC rozhoduje o kurzu obchodník, případně poskytovatel služby konverze.

A ten nemá důvod používat kurz, který by byl stejně výhodný jako ten nejlepší kurz dostupný držiteli karty. Jeho motivací je naopak na směně vydělat.

Přesně proto se vyplatí sledovat malou větu na terminálu. Pokud se vás zařízení zeptá, zda chcete zaplatit v korunách nebo v místní měně, koruny odmítněte. V Řecku zvolte eura. V Polsku zloté. Ve Velké Británii libry.

Terminál může používat jiné názvy. Pay in CZK, Pay in your home currency nebo Accept conversion. Princip zůstává stejný.

Někdy je tlačítko s místní měnou označené méně výrazně. Jindy terminál nejprve ukáže částku v korunách a až pod ní nabídne původní měnu. V restauraci přitom člověk nechce studovat kurzovní lístek. Jen zaplatit.

A právě na tuhle rychlost DCC spoléhá.

Stejný trik potkáte u bankomatu

U bankomatu bývá situace ještě nepříjemnější.

Vyberete například 200 eur a bankomat se zeptá, zda chcete částku zaúčtovat v korunách. Na displeji může stát třeba konkrétní česká částka. Vypadá to, jako by bankomat přepočítal výběr za vás.

Ve většině případů je výhodnější odmítnout konverzi bankomatu a nechat výběr zaúčtovat v místní měně.

Bankomat vám přitom může nabídnout několik obrazovek, které znějí jako varování: upozornění na kurz, potvrzení, že vaše banka může účtovat poplatek, nebo otázku, zda chcete pokračovat bez konverze. Člověk snadno nabude dojmu, že odmítnutí převodu znamená nějaký problém.

Neznamená.

Je to jen volba toho, kdo provede směnu.

Bankovní účet pak může vypadat trochu jinak, než člověk čekal. Výběr 200 eur se po zaúčtování objeví v korunách podle kurzu, který použije banka nebo karetní síť. Pokud má banka za zahraniční výběr vlastní poplatek, přičte se k němu.

Proto také neplatí jednoduchá poučka, že každá platba kartou v místní měně bude automaticky levnější za všech okolností. Banka může mít nevýhodný kurz nebo poplatek. DCC je ale jiný problém - přijímáte kurz třetí strany přímo na terminálu.

Rozdíl může být malý. Může být překvapivě velký. A na účtence už se o něm těžko diskutuje.

Takže když v cizí zemi terminál nabídne zaplatit v korunách, není to otázka pohodlí. Je to otázka toho, komu svěříte směnu. A pokud na displeji vidíte dvě částky, přičemž jedna z nich je v eurech a druhá nápadně přesně v korunách, rozhodnutí už bývá téměř...