Spoření pro dítě: účet, stavebko, penzijko, nebo investice? Nejčastější chyba stojí rodiče roky výnosu

Na dětském účtu leží 100 000 korun. Rodiče jsou spokojení: peníze jsou v bezpečí, kdykoli po ruce a dítě je dostane v osmnácti. Jenže při průměrné inflaci kolem 2-3 procent ročně může mít stejná částka za patnáct let výrazně menší kupní sílu. Bez jediného špatného rozhodnutí. Jen tím, že peníze celou dobu stály.

Právě tady se spoření pro dítě láme. Ne na otázce, která instituce nabídne o pár desetin vyšší úrok. Rozhoduje hlavně časový horizont a to, jestli budou peníze potřeba přesně v osmnácti, nebo třeba až ve třiceti.

Rodiče přitom často hledají jeden produkt, který vyřeší všechno. Takový neexistuje.

Dětský účet je trezor. Ne motor pro dlouhodobé peníze

Spořicí účet dává smysl pro peníze, které mohou být potřeba během několika let. Třeba na rovnátka, první notebook nebo řidičák. Peníze jsou dostupné a hodnota nekolísá podle toho, co zrovna dělají trhy.

Na patnáct nebo dvacet let je ale samotný účet slabý nástroj. Úrok se mění, často je podmíněný limitem zůstatku nebo dalšími podmínkami a po zdanění úroků může být rozdíl proti inflaci nepříjemně malý.

Modelová situace: rodiče posílají dítěti 1 000 korun měsíčně od narození. Za 18 let vloží 216 000 korun. Pokud peníze jen leží na účtu, výsledek závisí na úročení a inflaci. Při dlouhodobém investování s průměrným výnosem kolem 6 procent ročně by stejná pravidelná částka mohla vyrůst přibližně na 387 000 korun před poplatky a zdaněním případných výnosů. Není to slib. Je to ilustrace ceny času.

Rozdíl nevzniká díky nějakému geniálnímu triku. Vzniká tím, že peníze dostanou šanci pracovat.

Stavební spoření: dobrý produkt, který rodiče často používají na špatný cíl

Stavebko má jednu velkou výhodu: nutí spořit. Pravidelná platba odejde každý měsíc a peníze se neutratí za nový telefon nebo víkendový výlet. Pro konzervativní část úspor může fungovat dobře.

Jenže u dítěte je potřeba hlídat, kdy bude peníze potřebovat. Stavební spoření má šestiletou vázací dobu. Předčasné ukončení může znamenat ztrátu státní podpory a dalších výhod. Kdo založí smlouvu dítěti v pěti letech a plánuje peníze na jeho osmnáctiny, má časový horizont třináct let. To už je dlouhá doba na to, aby všechno zůstalo v produktu s konzervativním charakterem.

Stavebko není automaticky špatně. Špatně je předstírat, že každý dlouhý horizont potřebuje stejný produkt.

Hodí se například pro peníze, u nichž rodiče vědí, že je budou chtít použít v konkrétním termínu a nechtějí řešit kolísání hodnoty. Na vysokou školu za šest let? Rozumná úvaha. Na první bydlení za patnáct let? Už bych byl opatrnější.

A pak je tu praktická otázka vlastnictví. U dětských produktů nejsou peníze vždy tak volně pod kontrolou rodiče, jak si představuje při podpisu smlouvy. U vyšších částek je proto dobré předem vědět, kdo je majitel peněz, kdo smlouvu spravuje a co se stane po dosažení plnoletosti.

Penzijko má státní podporu. Pro dítě ale není univerzální kasička

Doplňkové penzijní spoření může být zajímavé tam, kde rodiče skutečně spoří na důchod dítěte. To je ovšem přesně ten háček: peníze jsou určeny na velmi vzdálený cíl, ne na osmnácté narozeniny.

Pokud rodiče posílají dítěti peníze s představou, že mu v osmnácti pomohou s bydlením, studiem nebo startem podnikání, penzijko se pro tento účel nehodí. Jeho pravidla jsou nastavená na dlouhodobé penzijní spoření a předčasný výběr může být finančně i daňově nevýhodný.

U malého dítěte navíc pracuje čas. Padesát nebo šedesát let do důchodu je horizont, který umožňuje investiční strategii s vyšším podílem dynamických aktiv. Pokud někdo takto dlouhé období uloží do příliš opatrného fondu jen proto, že slovo penzijní zní bezpečně, může si zbytečně ukrojit z budoucího výnosu.

Penzijko tedy dává smysl jako penzijní produkt. Ne jako náhrada za peníze, které má dítě dostat v osmnácti.

Investice vyhrává časem, ale rodiče musí snést červená čísla

Pro dítě narozené dnes je osmnáct let dlouhá doba. Akciové trhy během ní mohou několikrát výrazně klesnout. To není chyba systému. Je to vlastnost investování.

Kdo posílá 1 000 korun měsíčně do široce rozloženého akciového fondu nebo ETF a vydrží investovat i v době poklesů, pracuje s úplně jiným potenciálem než rodič, který peníze drží celou dobu v hotovosti. Poplatky přitom nejsou detail. Rozdíl mezi levným indexovým řešením a drahým produktem s vysokými průběžnými náklady se za osmnáct let může vyšplhat na desítky tisíc korun.

Největší problém ovšem často přijde těsně před cílem. Pokud má dítě v osmnácti dostat 400 000 korun na studium, není rozumné čekat do posledního týdne a doufat, že trh zrovna nebude padat. Riziko se má s blížícím se termínem postupně snižovat.

To znamená, že peníze určené na konkrétní datum se několik let předem postupně přesouvají do stabilnějších nástrojů. Ne všechny. Jen ta část, která má být v daný den skutečně k dispozici.

A komu mají peníze patřit? To není akademická otázka. Když rodič investuje na své jméno, má nad penězi kontrolu i po osmnáctých narozeninách dítěte. Když investuje přímo na dítě, může být právní a praktická situace jiná. U částky, která má za patnáct let vyrůst na několik set tisíc korun, se vyplatí tento detail řešit dřív než při prvním výběru.

Nejčistší postup bývá rozdělit peníze podle účelu. Krátkodobá rezerva může zůstat na spořicím účtu. Peníze s jasným šestiletým horizontem mohou mít své místo ve stavebním spoření. Dlouhý horizont snese investici. Penzijko patří k důchodu.

Nejhorší strategie není ta, která krátkodobě vydělá méně. Je to strategie, u níž rodič po patnácti letech zjistí, že celou dobu spořil na jiný cíl, než si původně myslel. A pak už se s tím mnoho dělat nedá, protože dítěti je sedmnáct a první velký účet právě přichází.