Stejná Škoda Octavia, jiná cena o tisíce. Proč se povinné ručení v roce 2026 tak rozchází

Za jednu Škodu Octavia 1.5 TSI zaplatí řidič v Praze 4 980 korun ročně. Jeho soused, který má úplně stejný motor, stejný rok výroby a stejný limit krytí, dostane nabídku za 2 760 korun. Rozdíl? Pojišťovna, věk řidiče, bydliště a několik údajů, které se při rychlém sjednávání často přehlédnou.

Stejné auto totiž neznamená stejné riziko. A pojišťovna neprodává povinné ručení podle ceny vozu, ale podle toho, jak drahé podle jejích dat bude právě tohle auto a právě tento řidič.

Povinné ručení v roce 2026 dál zdražuje hlavně tam, kde se pojišťovnám prodražují škody. Opravy moderních aut jsou dražší než před několika lety. Nárazník už není jen kus plastu. Bývá v něm radar, kamera, senzory a někdy i část systému pro asistované řízení. Malá nehoda, která dříve skončila výměnou blatníku a světla, dnes může znamenat fakturu v desítkách tisíc korun.

A pak je tu samotná škoda na zdraví. Ta může pojišťovnu stát miliony.

Pojišťovna si řidiče přepočítává po svém

Dva lidé mohou vlastnit stejný vůz a přesto se pro pojišťovnu nacházet v úplně jiných rizikových skupinách. Rozhoduje věk. Bydliště. Historie škod. Délka bezeškodního průběhu. Někdy i způsob, jakým je vozidlo používáno.

Řidič, který žije v menším městě a má patnáct let bez nehody, může za stejné auto dostat nabídku výrazně nižší než třicetiletý motorista z velkého města s kratší pojistnou historií. Ne proto, že by Octavia toho druhého byla rychlejší. Pojišťovna počítá pravděpodobnost, že právě tento klient způsobí škodu, a hlavně kolik by taková škoda mohla stát.

Rozdíl dělá i limit pojistného plnění. U levnější nabídky může být nastavený základní limit, který vypadá na první pohled dostatečně. U dražší nabídky může být limit výrazně vyšší. Když pak člověk porovnává jen konečnou cenu, porovnává dvě různé smlouvy.

Jenže ani dvě nabídky se stejným limitem nemusí být stejné. Pojišťovny používají vlastní sazebníky a vlastní statistiky. Jedna má silnější pozici u mladších řidičů. Jiná si více hlídá velká města. Další může být levnější u starších vozů, ale dražší u nových SUV.

Ceník povinného ručení není jízdní řád. Neexistuje jedna správná cena pro konkrétní auto.

Největší rozdíly vznikají při změně pojišťovny

V praxi se opakuje stejný scénář. Řidič má povinné ručení několik let u jedné pojišťovny. Smlouva se automaticky prodlužuje. Cena postupně roste o stovky korun. Klient si toho všimne až ve chvíli, kdy mu přijde nové roční pojistné.

Pak zadá stejné údaje do srovnání a zjistí, že může být o dva nebo tři tisíce níž.

To není chyba v systému. Je to obchodní politika.

Nový klient může dostat nabídku, na kterou stávající zákazník nedosáhne. Pojišťovna chce získat nové smlouvy a cenu nastaví agresivněji. Stávající klient mezitím zůstává v automatickém režimu. Věrnost se u povinného ručení neodměňuje vždy. Někdy se prostě jen prodraží.

Právě proto se vyplatí sledovat nejen datum splatnosti, ale také výročí smlouvy. U povinného ručení se výpověď kvůli změně pojišťovny obvykle řeší tak, aby dorazila nejpozději šest týdnů před koncem pojistného období. Kdo termín propásne, může být u smlouvy další rok.

A pozor na bonus. Ten není totéž co sleva, kterou pojišťovna právě nabízí. Bonus vychází z bezeškodního průběhu a jeho uznání se při změně pojišťovny řeší podle evidovaných škodných událostí. Nová nabídka proto může být levnější, i když klient nepřichází o roky bez nehody.

Rozhoduje i detail, který se do kalkulačky zadá špatně

U stejného vozu může cenu změnit údaj o ročním nájezdu. Rozdíl mezi 5 000 a 20 000 kilometry není pro všechny pojišťovny stejně významný, ale u některých produktů se do ceny promítá.

Podobně funguje účel používání auta. Vozidlo používané jen soukromě není z pohledu pojišťovny totéž co auto využívané k podnikání. A pokud někdo vozem pravidelně rozváží zboží nebo přepravuje zákazníky, může být riziko nastavené úplně jinak.

Problém bývá i v údajích o provozovateli a vlastníkovi. Lidé někdy nechají smlouvu napsanou na jiného člena rodiny jen proto, aby vyšla levněji. To může být velmi špatný nápad. Pokud údaje neodpovídají skutečnému provozu vozidla, pojišťovna může při škodě řešit, zda byly při sjednání uvedeny správné informace.

A pak jsou tu limity. Rozdíl mezi základním a vyšším limitem může v roční ceně představovat několik stovek korun. Při vážné nehodě ale může znamenat zásadně jinou ochranu. U škody za desítky milionů není levnější smlouva levnější. Jen přesouvá část rizika jinam.

Takže ano, dvě stejné Octavie mohou mít povinné ručení za 2 700 i 5 000 korun ročně. Obě nabídky mohou být legitimní. Obě mohou vycházet ze stejných základních údajů. A přesto se liší, protože každá pojišťovna vidí stejného řidiče přes vlastní tabulky, vlastní škodní statistiky a vlastní obchodní plán.

Číslo na konci nabídky proto není vlastnost auta. Je to výsledek výpočtu, který se může změnit hned po zadání jiného PSČ, jiného limitu nebo jiné pojišťovny. A někdy stačí jen kliknout na "pokračovat" u smlouvy, kterou člověk několik let neotevřel, aby zjistil, že za stejné auto letos platí o tisíce víc než nový zákazník od vedle.