Účet zdarma za 2 400 korun ročně? Poplatky se neúčtují za účet, ale za to, co s ním děláte

Na obrazovce svítí nula. Zřízení účtu zdarma, vedení zdarma, příchozí platby zdarma. Klient banky si může snadno říct, že má hotovo.

Pak přijde výpis za rok.

2 400 korun pryč.

Ne jako jedna velká položka poplatek za účet. Ta tam často vůbec není. Peníze se rozkutálejí po dvoustovkách, padesátkách a jednotlivých korunách podle toho, jak účet používáte. Dvě stovky za zahraniční platbu. Padesát za výběr z cizího bankomatu. Několik desítek za papírový výpis. A pokud účet začne fungovat jako účet, který banka původně označila jako zdarma, přibude ještě podmínka, kterou klient nesplnil.

Tohle je starý trik bankovního ceníku. Účet zdarma nemusí znamenat bankovnictví zdarma.

Nula za vedení, stovky za používání

Modelový účet může mít vedení za 0 Kč měsíčně. Karta k němu také nic nestojí. Klient ale třikrát za měsíc vybírá hotovost z bankomatu jiné banky. Každý výběr stojí 30 Kč.

Ročně je to 1 080 korun.

Přidá jednu zahraniční platbu za měsíc, třeba s poplatkem 40 Kč. Dalších 480 korun. Jednou za čtvrt roku si nechá poslat dokument poštou, čtyřikrát 35 korun. Jsme na 1 700 korunách.

Chybí už jen drobnosti. A právě ty účet vytáhnou k hranici 2 400 korun.

Nejdražší položkou tedy nemusí být účet. Může jí být způsob, jakým ho používáte.

Ceníky tohle umožňují poměrně elegantně. Nadpis produktu řekne zdarma, zatímco několik stran podmínek řeší, kolik stojí konkrétní úkon. Klient si při založení účtu málokdy vytiskne sazebník a hledá cenu výběru z bankomatu jiné banky. Zjistí ji až ve chvíli, kdy peníze skutečně vybere.

A pak přijde známá otázka: Vždyť účet měl být zdarma, tak proč mi něco účtujete?

Protože vedení účtu a služby spojené s účtem jsou dvě různé věci.

Největší past bývá v podmínkách „zdarma“

Ještě zajímavější je konstrukce, kdy účet zdarma není bez podmínek.

Banka například odpustí měsíční poplatek, pokud na účet přijde alespoň 15 000 korun. Když podmínku klient nesplní, v daném měsíci se objeví poplatek třeba 200 korun.

To už je přesně 2 400 korun za rok.

Stačí jeden zapomenutý převod výplaty, změna zaměstnání nebo měsíc, kdy na účet přijde méně peněz. Poplatek se nezdá dramatický. Dvě stovky. Jenže dvanáctkrát už je z toho částka, za kterou se dá zaplatit slušná roční pojistka nebo několik rodinných nákupů.

Podobně fungují účty, u nichž je zdarma jen určitý počet operací. První dvě platby bez poplatku, třetí už za pevnou částku. Jeden výběr z bankomatu zdarma, další zpoplatněný. Základní karta bezplatná, další karta za měsíční poplatek.

Na papíře pořád zdarma.

Na výpisu už méně.

Zvláštní kapitolou jsou služby, které klient ani nevnímá jako součást účtu. Expresní platba. Výběr hotovosti v zahraničí. Převod v cizí měně. Výpis zaslaný poštou. Výměna karty před koncem její platnosti. Některé poplatky se objeví jen při konkrétní situaci - třeba když klient kartu ztratí a potřebuje novou.

Bankovní účet je zkrátka trochu jako levná letenka. Cena na první obrazovce nemusí být konečná. Rozdíl je v tom, že u banky člověk své příplatky často nesčítá průběžně. Přicházejí po jednotlivých řádcích a každý vypadá skoro zanedbatelně.

Dvě stovky měsíčně jsou nenápadnější než 2 400 korun

Psychologie ceníku funguje právě na tomhle.

200 Kč měsíčně nezní jako 2 400 Kč ročně.

Přitom jde o stejnou částku.

U účtu, který má nulové vedení, je ale podobný roční účet ještě méně nápadný. Klient si často myslí, že za banku vlastně nic neplatí. Platí jen tehdy, když udělá něco konkrétního. A protože každá jednotlivá částka vypadá malá, roční součet se ztratí.

Stačí otevřít výpis a sledovat nikoli zůstatek, ale poplatkové řádky. Tam se příběh mění.

Padesát korun. Třicet korun. Sto dvacet korun.

A zase padesát.

Najednou je z bezplatného účtu produkt za několik tisíc ročně. Ne proto, že by banka porušila vlastní nabídku. Protože slovo zdarma popisovalo jen jednu položku ceníku, nikoli celý vztah s bankou.

Právě v tom je háček, který se v reklamním sloganu nevejde ani do malého písma.