Zaměstnanec a daňové přiznání: Těchto 5 situací už za vás zaměstnavatel nevyřeší

Petr měl celý rok normální pracovní smlouvu. Výplata chodila pravidelně, zaměstnavatel mu na začátku roku udělal roční zúčtování a s daněmi nikdy problém neměl. Pak si během roku přivydělal pronájmem garáže 24 000 korun. Nic dramatického. Jenže právě tím se dostal přes hranici, která může změnit celou věc: u zaměstnance vzniká povinnost podat vlastní daňové přiznání, pokud má vedle mzdy jiné zdanitelné příjmy podle § 7 až 10 vyšší než 20 000 korun za rok.

A zaměstnavatel už to za něj ročním zúčtováním nezachrání.

Tohle je přesně okamžik, kdy se představa „jsem zaměstnanec, takže daně řeší firma“ rozpadá.

Výplata není jediný příjem, který finanční úřad zajímá

Nejčastější past představuje přivýdělek mimo zaměstnání. Pronájem bytu nebo části nemovitosti, příjmy z podnikání, některé ostatní příjmy. Jakmile jejich souhrn překročí 20 000 Kč za rok, zaměstnanec se už nemůže spolehnout na běžné roční zúčtování u zaměstnavatele.

Rozhoduje přitom příjem, ne částka, která člověku nakonec zůstane po odečtení nákladů. U jednotlivých druhů příjmů se samozřejmě dál uplatňují pravidla pro výdaje a jejich zdanění, ale hranice pro vznik povinnosti podat přiznání se tím jednoduše neztratí.

Modelová situace: zaměstnanec dostane za rok 30 000 korun z nájmu. Vedle toho má mzdu, ze které zaměstnavatel normálně odvádí zálohy. Roční zúčtování? Ne. Přiznání podává sám.

U drobného příjmu pod hranicí 20 000 korun je situace jiná, pokud jsou splněny i ostatní podmínky. Finanční správa výslovně uvádí například případ zaměstnance, který měl vedle postupně vystřídaných zaměstnavatelů nájemné 19 000 korun - při splnění zákonných podmínek přiznání podávat nemusel.

Dvě zaměstnání zároveň mohou být problém

Samotná změna zaměstnavatele ještě povinnost podat přiznání automaticky neznamená. Pokud člověk během roku postupně pracuje u více zaměstnavatelů a u každého má řádně podepsané Prohlášení poplatníka k dani, může za určitých podmínek zůstat u ročního zúčtování.

Jiný příběh je souběh zaměstnání, kdy má člověk současně příjmy od více zaměstnavatelů a u nich nemůže mít Prohlášení poplatníka podepsané způsobem, který zákon připouští. Tady už se vlastní přiznání může stát povinností.

Praktický detail, na který se zapomíná: zaměstnanec může mít hlavní pracovní poměr a současně dohodu. Pokud má obě příjmové větve u stejného zaměstnavatele a podepsané Prohlášení k dani, příjmy se za daných podmínek zdaňují společně a roční zúčtování může dál fungovat.

Jenže když je dohoda u jiného zaměstnavatele, situace se může otočit. Rozhodují konkrétní podmínky a způsob zdanění.

A právě dohody jsou letos zajímavé ještě z jiného důvodu. U DPP je pro rok 2026 hranice pro srážkovou daň při splnění zákonných podmínek 11 999 Kč měsíčně u jednoho zaměstnavatele, pokud zaměstnanec nemá podepsané Prohlášení k dani.

Pokud jsou splněny podmínky pro srážkovou daň, tento příjem sám o sobě neznamená automaticky povinnost podat přiznání. Jakmile ale nastoupí zálohová daň a další zaměstnavatel, je potřeba zbystřit.

Pozor také na investice a peníze z internetu

Zaměstnanec, který si po práci obchoduje s cennými papíry, kryptem nebo jinak získává příjmy mimo zaměstnání, nemůže předpokládat, že „to se přece zdaní samo“.

U některých prodejů může být příjem osvobozený, pokud jsou splněny zákonné podmínky. U jiných už nikoli. Finanční správa pro rok 2025 například upozorňovala na změny kolem osvobození příjmů z prodeje cenných papírů a podílů a na limit 40 milionů korun při splnění časového testu. Od února 2025 se do tohoto limitu započítává také osvobozený příjem z prodeje kryptoaktiv.

U běžného zaměstnance tedy není rozhodující, že „všechno ostatní bylo jen bokem“. Daňový režim každého příjmu je samostatná otázka.

A pak je tu ještě méně nápadná hranice. Obecná povinnost podat přiznání vzniká při ročních zdanitelných příjmech nad 50 000 Kč, pokud nejde o příjmy osvobozené nebo o příjmy zdaněné srážkovou daní. Přiznání musí podat také člověk, který má příjmy do 50 000 Kč, ale vykazuje daňovou ztrátu.

Pro zaměstnance ale existuje speciální výjimka: pokud má pouze příjmy ze zaměstnání od jednoho zaměstnavatele nebo je postupně vystřídal, u všech splnil podmínky pro Prohlášení k dani a jiné příjmy podle § 7 až 10 nepřesáhnou 20 000 Kč, vlastní přiznání zpravidla podávat nemusí.

Takže věta „jsem zaměstnanec“ sama o sobě nestačí.

Někdy rozhodne jeden pronajatý pokoj. Jindy druhá práce. A občas pár desítek tisíc z investic. Papír od mzdové účetní přitom může vypadat úplně stejně jako každý jiný rok - jen tentokrát už není posledním slovem.